SRDEČNÉ POZDRAVY Z „RUSKA“

Dovoz auta ze zahraničí jsem měl tak nějak zafixovaný jako neuvěřitelně složitou a často i velice nevýhodnou zábavu. Najdete si auto, musíte se s majitelem složitě domlouvat po mailech, a stejně nikdy nevíte, co tam na vás ve skutečnosti čeká. Nakonec pak ještě musíte absolvovat martyrium u českých úřadů. Prostě zábava tak maximálně pro sebetrýzniče. Po tom, co jsem dostal tip na švédský inzertní web blocket.se, na kterém je našich oblíbených Saabů více než dost a často za skutečně rozumné ceny, jsem svoje stanovisko přehodnotil na: „Pokud Saaba ze zahraničí, pak jedině ze Švédska.“ Jenže staré pořekadlo zní, že člověk míní a bůh mění…

 

Informace obsažené v prvním odstavci jsou vlastně pravda, jenže když se zamilujete na první pohled, je všechno ostatní irelevantní. Ale popořadě. Je to asi měsíc, co jsem ho našel. Vyměnil jsem si několik e-mailů s majitelem – klukem kolem třicítky, ve kterých jsem se dotazoval na všechno možné i nemožné. Má to nějaké mouchy? Jsou ty kilometry poctivé? Proč to prodáváš? Jak ho máš dlouho? Jakou to má historii? Tak má to teda nějaké mouchy? Ty kola k tomu dostanu taky? Bylo to někdy bourané? Hele pojedu se na to podívat přes půl Evropy, takže jestli to má nějaké mouchy, koukej mi je všechny napsat… Martin – tak se ten kluk jmenuje – působil sympaticky, na všechny mé dotazy trpělivě odpovídal, nebál se poslat asi desetistránkový technický popis všeho, co auto má i nemá, který dostal, když ho kupoval. Paráda. Pár věcí mně sice moc nedávalo smysl, ale nic není dokonalé a navíc se z Garma – tak jsem ho později pojmenoval – během té virtuální konverzace pomalu ale jistě stala „must-have“ záležitost. Jinými slovy jsem ho chtěl stůj co stůj. Takže jedem. Co už, když to neklapne, uděláme si alespoň hezký výlet na sever Evropy, do Estonska.

 

5rusko

 

Záhy jsme zjistili, že koupit si letenky do Tallinnu, to není jen tak. Přímo tam neletí vůbec nic. Nejlepší volba je využít společnost Baltic Air, která člověka dopraví s mezipřistáním v Rize. Musí být ale poměrně rychlý a ne dva dny kalkulovat, jestli to nejde ještě výhodněji. Baltic Air byli nakonec vyprodaní a my měli kupu dalších možností. Mezipřistání v Londýně, Miláně nebo Barceloně…  Všechno úplně k ničemu, a tak nakonec padla volba úplně jinam. Z Brna do Prahy jsme jeli vlakem, který kupodivu neměl zpoždění a ku ještě většímu podivu byl čistý, pohodlný a vcelku rychlý. Z letiště Václava Havla pak slabé dvě hodiny letadlem do Helsinek, hlavního města posledního severského státu, který jsme letos ještě nenavštívili (Norskem, Švédskem a Dánskem vedla naše „letní“ dovolená). Pár hodin bloumání po příjemně působícím městě jsme završili volbou špatné tramvaje. Nebýt ochotného řidiče, kterého bylo třeba uplatit sladkostmi, hledáme přístav ještě dneska. No a jelikož zemi a vzduch jsme už vyčerpali, chyběla pouze voda. Tu zařídil trajekt příznačně pojmenované společnosti Viking line. Ve frontě Estonců vracejících se domů z práce nebo s nákupem jsme se nalodili a osmdesát kilometrů dlouhou cestu zvládli asi za tři hodiny.

 

Až v hotelu jsem si vzpomněl na slova tchána, který mi ještě doma při pohledu na inzerát říkal: „Od Rusa si auto nikdy nekupuj!“ Tehdy jsem si klepal na čelo a smál se, že přeci Estonsko už dávno není Rusko, stejně jako my dávno nejsme Československo. Pravdou je, že hotel – postavený ku příležitosti olympiády v Moskvě roku 1980 – dával slovu Rusko punc aktuálnosti. Železobetonový výdobytek sovětské architektury s dobovým nábytkem, přeširokými chodbami a obrovskými pokoji s dvojicí manželských postelí byl mnohem více skanzenem socialismu než konkurenceschopným čímkoli, kde se dá přenocovat. Na druhou stranu nelze popřít specifickou atmosféru a fakt, že kvůli modernímu hotelu jsme do Estonska skutečně nejeli.

 

3rusko

 

Na druhý den ráno jsme byli domluvení s Martinem na obhlídku auta. Hotel byl nakonec pohodlnější než vypadal, tudíž jsme smluvený čas prospali. Naštěstí jen o chvilku a Martin měl shodou okolností také zpoždění. Sraz proběhl ve foyer hotelu. Krátké seznámení a zdvořilostní fráze vystřídala obhlídka vozu. Chyběla jedna „ledvinka“. Na předním nárazníku byl šrám od čehosi blíže nespecifikovaného. Víko kufru nemělo jenom jednu malou bublinku, jak se zdálo z fotek, ani bych to nenazval, jak psal Martin, „malinko reznoucím kufrem“. Navíc to nebyla jediná vada na kráse. Při stání na brzdě se ozvaly silentbloky. Místo amerických blinkrů byla obrysová světla přepojená do dvouvláknových blinkrů, takže pořád svítí a když chce člověk signalizovat změnu směru jízdy, prostě se rozblikají silněji. A to nebylo všechno. Ale já se přeci zamiloval na první pohled a všechno ostatní bylo irelevantní. Navíc jsem si už před cestou vyjednal lepší cenu. „Čert to vem! Pojďme s cenou ještě trochu níž a beru to.“ A tak se stalo.

 

Jestli Estonsko ještě pořád vypadá, že tady docela nedávno vládlo sovětské tmářství, pokud jdete prodat auto, jste na nejlepším místě na zeměkouli. Přijdete na úřad, který má otevřeno i v sobotu, tam vám dají šablonu smlouvy, do níž stačí pouze doplnit „kdo“, „komu“ a „za kolik“ a jde se odhlašovat. Za malý poplatek jsme dostali převozní značky, za další drobný peníz nám auto na cestu pojistili. Jestli to celé i s čekáním zabralo půl hodiny, tak je to moc. Zatímco nám se na tvářích pomalu ale jistě objevoval onen šibalský úsměv tak charakteristický pro řidiče Saabu, Martinovi začalo být evidentně smutno. A tak zatímco kamarád s řádně potuněným BMW čekal o pár metrů dále, nyní už bývalý Garmův majitel si neodpustil ještě jednu, úplně poslední fotku s autem.

 

2rusko

 

„Tak a teď už jen svižná cesta domů,“ pomyslel jsem si, když jsem na auto dával stříbrné značky s červeným nápisem AC 8486. Opět to nebyla tak úplně pravda… Pokud jsem někdy řekl křivého slova na české silnice v čele s dálnicí D1, beru nyní všechno zpět. Realita je totiž taková, že slovo dálnice znají Estonci, Lotyši, Litevci a dokonce i část Poláků, přesněji ti od Varšavy na severovýchod, pouze z doslechu či dovolených. Celých 970 kilometrů je potřeba zvládnout po silnicích 1. třidy… A s vyjetými kolejemi… A pořádnou dávkou náklaďáků… Kteří jedou hrozně pomalu… A nenechávají mezi sebou mezery. Prostě balzám na duši, především na tu moji lehce cholerickou. Po příjezdu do Polska se situace rapidně lepší, horor střídá drama. To když najedete na cosi, co vzdáleně připomíná dálnici s přidanou hodnotou světelných křižovatek co deset kilometrů a možností otáčet se do protisměru. Na druhou stranu a s chladnou hlavou byla cesta domů rozhodně zajímavější než stovky nudných kilometrů nekonečnou dálnicí. S návštěvou Rigy, jedním polským noclehem a obhlídkou nádherné zříceniny hradu Ogrodzieniec jsme se domů dostali za necelé dva dny.

 

No a má tedy smysl si jet pro auto do Estonska? Výlet to byl rozhodně parádní. Auto sice dokonalé není (z tepla domova jsem si představoval „víkendové auto po chirurgovi, ve kterém nikde nic neklepe, nemlátí, jen sednout a jezdit“), ale těch pár neduh se přes zimu opraví. A my máme krásný auto, který i tak stálo zato, máme ho od začátku moc rádi a navíc je tak trochu z Ruska. 

 

Prostě With love from Russia.

Pavel