servis@saabstance.cz
+420 605 787 667

3541 kilometrů na Velbloudovi

V červenci roku 2021 jsem já a můj kamarád David jeli se starým SAABem 9-3 2.0i přes Slovensko a Ukrajinu do Rumunského Banátu, a pak zpět přes Maďarsko a Slovensko domů. Proč? Zúčastnili jsme se orientačně dobrodružného „výletozávodu“ Gumbalkan. O co jde? Jedná se o výlet, kde projíždíte orientační body, které by vás postupně měli zavést až do cíle. Podstatné je, zúčastnit se s vozem, jehož tržní hodnota je do 25 000 korun českých – bez úprav. Cena úprav není nijak limitována, je to OFFroad výlet s neOFFroad auty. Dále je v pravidlech napsáno, že vozy s náhonem 4×4 a OFFroady si berou pouze srabi… Je to samozřejmě nadnesené, ale obecně se dá říct, že čím větší „šunkou“ jedete, tím jste větší frajer. Proč na Velbloudovi? Protože řízení téhle devět-trojky je jízdě na velbloudovi hodně podobné, proto jsme jí tak pojmenovali.

To by bylo tak pro úvod, aby bylo všem jasné, proč mám SAABa s navijákem, šnorchlem, plechem pod motorem a terénními pneumatikami, který má vyšší světlou výšku než 9-4X.

Jakmile jsem se o této akci dozvěděl, věděl jsem, že to chci zažít! A jakožto SAABistovi mi bylo hned jasné, čím pojedu, jasně že SAABem! Vždyť ty auta se dají koupit za pakatel, a přitom jsou bytelný, jednoduchý a spolehlivý. Mají náhon na jednu nápravu a dovnitř toho naložíte mnohem víc, než je třeba. Čekal jsem tedy jen na vhodné vozidlo a pár měsíců sledoval inzeráty. Netrvalo dlouho a už jsem si domů vezl devět-trojku z roku 2000 – poslední atmosférický dvoulitr v docela hezkém stavu. Byla trošku napadená kutilem, ale nic co by se nezvládlo opravit, upravit, předělat a dodělat. Stála mě 20 000 Korun a já za ní byl opravdu rád. 9-3 jsem chtěl, sice to není „pětidveř“ – praktičnost nic moc, ale zase se toho může míň pokazit a je to hezčí… terénní kupé bude fajn!

Měl jsem v plánu Soba trochu poladit, nic velkého. No jo, ale to by nesměla přijít Corona, která všechno o rok protáhla… Jasně, že jsem díky tomu Velblouda pořád upravoval a něco vymýšlel. V podstatě neomezené množství času a auto, které nemá jiný účel, dalo vzniknout tomuhle, řekl bych, až expedičnímu speciálu.

Je 3.7. 2021, 10:00 a my startujeme v Čechách v Beskydech. Projet Slovensko zabere den, zatím to je pouze po asfaltu, takže se jen hoblují terénní pneumatiky.

S časným ránem překonáváme velmi klidně Slovensko-Ukrajinské hranice, vybrali jsme jiný a menší hraniční přejezd než většina posádek, ti se pak na čáře zakopali třeba na pět hodin. Někteří to dokonce vzdali a přes Ukrajinu raději ani nejeli. My dali celníkům tři Plzně a po pofidérní kontrole frčeli dál. Ukrajina je zajímavá, všude po silnicích se líně procházejí krávy, koně, osli, psi… asfaltové silnice jsou rozbombardovaný takovým způsobem, že jedeme snad celou Ukrajinu na dvojku. Někdy jsou cesty tak špatný, že drhnu plechem pod motorem. Lidi tu nemají běžně vodu, teplo, cesty jsou skoro nepoužitelný, ale každých 500 metrů na vás vykoukne překrásný kostel se zlatou střechou. Byla neděle, takže kostely jely na plno a všude u nich byly zástupy lidí. Na Ukrajině jsme si dali první opravdový OFFroad – přejezd přes jakousi místní horu, bylo to bezvadný a pro Soba absolutně žádný problém.

Štěstí na hranicích se nás drží i nadále a my jsme zase po menším úplatku v podobě tří Plzní konečně v Rumunsku. Projedeme pár checkpointů a najedou je to tady, z ničeho nic jedeme po silnici s číselným označením. Vypadá v pohodě, alespoň podle navigace… Ve skutečnosti zdoláváme lesní bahnitý cesty a šotoliny s obrovskými rigoly! V lese jsme špatně zahnuli a tím si uštědřili krásné tříhodinové zpoždění, než jsme projeli všechny cestičky a donutilo nás to vrátit se na začátek. Konečně potkáváme naše kolegy, hurá! Jedeme správně! Všichni tu postávají, a tak nějak se čeká, co bude dál. Prošel jsem si to pěšky a bylo mi řečeno, „hele, tam se to nedá projet. RAV4 to vzala okolo, ta to sice vyjela, ale když pojedeš tudy, je tam strašný bahno a obrovský hluboký kaluže, nikdo neví co je v nich, tak řešíme kudy“… Jenže já měl nějaký nutkání zažít pořádný extrém, i kdybych se měl nějak zahrabat, mám přece naviják ne? No jo, ale to brodění, co když tam je nějaký kámen… Rozjel jsem se, všechny objel zleva zprava a dupnul na to. Sob to vyskákal až na horu na vrchol, projel všechny brody, tam už nebyl čas přemýšlet, jestli do nich vjet, nebo ne. Prostě jsem to valil a doufal, že to dobře dopadne… dopadlo! Nastala naše chvíle slávy a obdiv od druhých. Celý Gumbalkan se mě pak lidé často ptali, co že to je za auto, jestli to má náhon na zadek nebo 4×4, co to má za motor, atd… SAAB na Gumbalkanu nikdy nebyl a i letos tam byl jediný. Tohle byl náš nejhezčí den, nejtvrdší offroad a od této chvíle jsem věděl, co všechno si můžu dovolit, že tohle vozítko vyjede mnohem víc, než by mě kdy napadlo.

V Rumunsku jsme se hnali do cíle, jak to jen šlo. Občas po silnicích, šotolinách, polích… Projeli jsme Transfagarasan, Transalpinský průsmyk, zažili jsme několika kilometrové 21% stoupání, kde spousta posádek cestou chladila motory a dolů brzdy. My se vyškrábali na jedničku a dolů s vytočenou dvojkou do pětitisíc sjeli až pod kopec, kde už nám to teda taky skoro nebrzdilo… Celý Gumbalkan byl jeden velký zážitek, jeden den obrovské hory a jejich přejezdy po asfaltu, pak celý den v terénu, kdy jedete od rána do večera na jedničku. Do navigace dáte trasu, ta ukáže délku 120 kilometrů a čas příjezdu za 6 hodin a 30 minut. V jeden den se koupete splavený z vedra v řece a další den vyjedete do dvou tisíc metrů, kde po sobě házíte sníh. Pak sjedete dolů a jste v české vesnici, kde už 200 let žijí Češi. Popovídáte s místními a frčíte dál. Ve čtvrtek jsme projížděli národním parkem, ano i v národních parcích lze jezdit v lese, asi se to nemá, ale nikomu to nevadí, nikdo vám nic neřekne včetně policajtů – prostě Rumunsko. Na tom snad stojí jejich ekonomika, tohle je na té zemi unikátní – v podstatě vyspělá země, kde lze všude platit kartou a jste v EU, na druhý straně příroda, do které vjedete autem, na čtyřkolce, na motorce a nikomu to nevadí. Tohle jen tak někde možné není, tady to zatím funguje, zatím… Se SAABem jsme přebrodili několik řek, potoků a bahnitých úseků, vodu jsme měli až po okýnka. Potkali jsme nádherného medvěda, koukal na nás opravdu udiveně, aby taky ne, vždyť SAAB se jen tak nevidí, že jo…

Nádherná zkušenost je taky ta, že lidé ve vesnicích jsou prostě zvyklí na to, že jim na jejich poli – na jejich pozemku z ničeho nic stojí 30 aut a kempují tam, nikdo tam nic neřeší. Jednou jsme zakempili po půlnoci na jednom poli úplně na vrcholu, ráno tam byl krásný výhled, pouze my a Víťa s Danem s Alfou 147 – kluci, které jsme poznali o dva dny dříve. Měli jsme podobné tempo, tak proč nejet spolu. Ráno jsme se vzbudili a v dáli všude stáda ovcí a okolo nás sedm krásných ovčáckých psů, kteří byli strašně hodní, z očí jim koukal klid a pohoda. Byli jsme tam asi 3 hodiny, na Alfě bylo totiž potřeba opravit plech pod motorem. SAAB nic nepotřeboval a tak opět pouze, už po několikáté, sloužil jako morální podpora, která dodává lidskou sílu, nářadí a materiál. Odpoledne bylo vše opravené. Bačovi, který šel okolo a vyzvednul si psy jsme dali Plzeň a frčeli jsme dál.

Gumbalkan 2021 jelo cca 340 aut. Neustále tam někdo řešil prasklá péra, utržená ramena náprav, prasklou vanu… My pořád jen jeli a ostatním, když to bylo možné pomáhali. Náš Sob toho měl v pátek už taky dost. Do cíle jsme dojeli s utrženým uložením v levém personu – nahoře v ložisku uložení v podstatě zmizelo. Pravý person pro změnu nedržel pořádně, protože praskl svár přímo na misce na kastli. Výfuk byl ve všech spojích děravý, plech pod motorem dostal tolik ran, že strašně drnčel, vytekly všechny tlumiče, levý přední podběh jsme museli demontovat – při brodění se za něj dostali kameny, všechna ramena měla vůli a já ani nevím, co všechno jsme vlastně ještě poškodili… Vím ale naprosto přesně, že jediná závada, která nás donutila opravdu zastavit a nedovolila nám pokračovat dál, byla prasklá pojistka sahary… Prostě SAAB!

Ale zvládli jsme to, dojeli jsme do cíle a v čas! Velbloud to zvládl! To co vyjel, přejel, přebrodil, přeskákal, si nedovedete představit, věřte mi… Hodně mě hřálo na srdci, když jeden chlápek šel okolo a řekl – „to je ten legendární SAAB, kterej všechno vyjel?“. V cíli jsme měli v plánu pořádně mrknou na všechny závady, přece jen, domů to je ještě přes 1200 kilometrů a SAAB už se fakt nedá skoro řídit. Využili jsme místí servis, kde Sob poznal středověk – způsob, jakým ho ten domorodec opravoval byl děsivý, nedalo se na to skoro koukat, když jsem pozoroval, jak tříská kladivem tam kam nemá a jak používá hever, bylo mi fakt do breku. Ale uložení levého personu zavařil na tvrdo, a tak nějak to fungovalo, aspoň chvíli…

V pátek se konala oslava a já ač to dělám opravdu výjimečně, tak jsem se dost opil, bylo to skvělý. Lidi okolo byli fajn a nějak jsme to přehnali. Sobota ráno byla krušná, bolela mě hlava, prostě klasická kocovina a domů to bylo tak daleko. Jenže, my jsme tady SAABem přece! A SAABy, krom toho, že uměj přejet rumunský hory, tahat auta z příkopů a jezdit skrz řeky jsou vlastně i pohodlný! Davidovi jsem už od začátku říkal, važ si toho v čem jedeš, my máme na tyhle poměry první třídu. Jsou tady Felície, Favority, Trabant! U Trabanta se ještě pozastavím, pokud mohu. Řídil ho Slovák Dušan, který ale bydlí v Mladé Boleslavi a byl to strašně skvělý chlápek! Ne jenom, že jel v nejhorším autě, které kdy lidstvo postavilo, snad možná po Velorexu, ale naprosto všechny OFFroady řídil jeho suprový čtrnáctiletý syn, který jezdil bravurně a se vším si poradil! Byla to skvělá dvojka, které celý Gumbalkan držel palce. V terénu byly neuvěřitelně rychlý, vše zvládli a i když dojeli později, obdrželi suverénně největší potlesk a dostali cenu za nejlepší auto, nebo tak nějak… ceny si moc nepamatuji, už jsem nebyl moc při smyslech. Dušan byl úplně dojatý, vůbec to nečekal, vlastně to jel kvůli synovi, aby si mohli zajezdit. Co na tom, že neprojel všechny checkpointy, to prakticky nikdo, co na tom, že do toho bláznivého kopce s tím brutálním 21% stoupáním musel Dušan vystoupit a kluci mu pomohli toho Tráboše nahoru dotlačit, zatím co synek řídil… Na tom vůbec nezáleží, jde o to si to pořádně užít. Jakým způsobem, to už je na každém… A o tom to je, o skvělých lidech. Jakmile jste stáli nebo přibrzdili, netrvalo dlouho a okamžitě u vás někdo byl, a už se řešil problém, který se na Gumbalu vždy vyřeší! Heslo tohoto výletu je asi takové – řešte problémy, až když nastanou, nevytvářejte si je dopředu… Tak a to je ten důvod, proč jsem to trochu přehnal na oslavě s alkoholem, když jsme se tam všichni večer sešli a vyprávěli si zážitky, nešlo to jinak, to k tomu patří. Celý Gumbalkan jsem odřídil já, David řízení nemá rád a nepřišla chvíle, kdy bych byl unavený, a to jsme to táhli třeba i do půlnoci a další den do jedné do rána… Takže jsem si sedl do křesla, zapomněl na bolavou hlavu, pustil rádio a jel, 1245 kilometrů na jeden zátah, jel jsem, protože jsem mohl a mohl jsem, protože SAAB…

Zde je ještě krátký sestřih.

Martin Kubálek

Sponzoři našeho Saabstance týmu:

FIXED smile

TACTICAL

CORADIA

Saabstance Servis